Dopis od Anežky

Ahoj,

jmenuji se Anežka a narodila jsem se o prázdninách v roce 2011, pár minut po své sestřičce Julince. Můj start do života byl velmi komplikovaný. Naše biologická maminka se o nás nemohla starat a tak jsme se dostali do kojeneckého ústavu. Julinka ihned po narození, já až mnohem později. Po porodu u mě došlo k srdečnímu a respiračnímu selhání v důsledku streptokokové sepse a tak jsem byla více než měsíc v nemocnici, kam za mnou nikdo nepřišel. Po umístění v kojeneckém ústavu jsem se se sestřičkou moc nevídala a navíc jsem zde chytla těžký oboustranný zápal plic, který mě opět odeslal do nemocnice. Naštěstí v 5. měsíci od narození jsme se dostali k rodičům, kteří nás obě velmi milují a snaží se, abychom byli se sestřičkou co nejvíce pohromadě.

Výsledkem těchto onemocnění je, že stále nechodím, nemluvím a mohla bych toho vyjmenovat mnohem více, co neumím. Lékaři tomu říkají těžká psychomotorická retardace. Přes to všechno je spoustu věcí co umím, třeba pořádně zlobit rodiče, či se prát se sestřičkou o hračky. Jsem svým založením velmi optimistická, téměř vždy pozitivně naladěná a usměvavá. Mám velkou touhu poznávat a okusovat okolní svět. Rodiče se snaží se mnou pravidelně cvičit, i když se u toho hodně vztekám, a chodí se mnou na různé terapie. V rozvoji mi velmi pomáhají pravidelné pobyty v lázních a také kamarádi ze speciální školky.

Tyto stránky založili moji rodiče proto, aby mohli sdílet nevyčerpatelný zdroj lásky a naděje, který pramení z našeho společného života, a to i přesto, že někdy je tento pramen zakryt spoustou starostí o handicapované dítě. Pramen si ale vždy najde cestu k povrchu a vytryskne.

Přání mých rodičů je, aby zde našli užitečné informace nejen lidé pečující o handicapované děti, ale i lidé, kteří se s námi setkávají a někdy si nejsou jistí, jak s námi jednat.

Mám Vás moc ráda

Anežka